Ale prd že musíte

Malé změny mohou mít velké dopady. 

Když si uvědomíte, že musíte akorát tak platit daně a umřít, otevře se vám svět plný možností. Jedna z věcí, která vám může pomoci v tom vidět možnosti je začít od slov - přestaňte říkat, že něco musíte.

"Musím zajít na poštu. Musím vyzvednout děti. Musím jít nakoupit, musím se něco nového naučit, musím více šetřit."

Všechny tyhle "musím" akorát přidávají stres a značí, že děláte něco, co nechcete. Což přináší další stres.

Dejte pryč "musím" a najednou jsou možnosti - "Půjdu na poštu, půjdu nakoupit, budu více šetřit." Rozhodli jste se, jdete to udělat, je to vaše svobodné rozhodnutí.

Nemusíte. Rozhodněte se a vezměte toto rozhodnutí za své. 

Co všechno nemusíte?

Skromnost nade vše

Skromnost se vyplatí, ale má dva rozměry.

Buďte skromní ve smyslu chovat se slušně k ostatním. Arogance nic dobrého nepřináší. Důležitých věcí je v životě málo, dobré rozlišit to co potřebujete a to, co chcete.

Nebuďte skromní ve svých cílech. Zde se skromnost nevyplácí. Proč mít malé cíle, když do práce stejně chodit musíte? Tak už z ní dostaňte maximum, to dává smysl. A klidně žijte v něčem neskromně - investujte do cestování, koníčku nebo vaší sbírky nožů. Pokud vám to přináší radost, proč ne. Jen si dejte pozor aby vám ty věci nedělaly život ještě těžším, než je.

V čem se vyplatí abyste byli skromní? V čem byste naopak měli být neskromní?

Jak jsem se v Číně naučil jíst žáby

Tam kde končí strach začíná život.

Na firemním obědě v Číně (kde budu celkem tři týdny) se sešlo mnoho čínských specialit. Žáby, husí krev, prasečí žaludky, lotusové kořeny, prasečí jícny, vařená střeva.. prostě všechny nechuťárny, které si představíte. (Jedinou výjimkou jsou psy. Ty tady opravdu nikdo není a Číňani nejsou ochotni to tolerovat. Dělat vtipy na psy tu opravdu nedoporučuji).

Zkusil jsem vše. I žábu, ale nejvíc mi nesedla asi husí krev. Žába je v pohodě, ta chutná jako kuřecí, jen si ji nesmíte moc dlouho prohlížet, jinak ji nikdy nesníte.

Hodně lidí se bojí ochutnat nějakou takovou specialitu. Neříkám, že bych to mohl jíst každý den (i když byl jícen nebo střevo celkem dobrý). I tak mi bylo po takovém obědě celkem těžko a spravila nás s kolegou potom až plechovka staré dobré Coca-Coly.

Ochutnal bych je znovu, i když bych věděl, že mi bude třeba trochu těžko? Určitě ano, život začíná tam, kde končí strach. Protože tím že se trošku hecnete začnete objevovat něco nového, zkoušet nové věci a sbírat úžasné zkušenosti.

Nekoukejte na vaši žábu moc dlouho, prostě ji ochutnejte. Nemusíte se ji dávat každý den.

Ale rozhodně byste ji měli zkusit.

Jak se cítíte znají i ostatní

Pokud mě znáte nebo pravidelně čtete tenhle blog, víte že jsem optimista. Podle mě to s námi život myslí dobře a pokud se člověk snaží, tak je život fajn. Občas ale i já mám náladu na prd. Podceňuji se, mám pocit, že jsem looser a že se mi nic nedaří. 

Ty co znám mají občas také tenhle pocit. A možná i vy máte občas tenhle pocit. Že za nic nestojíte, že život za nic nestojí. Je potřeba si uvědomit ale jednu věc a to, že to jak se cítíte znají i ostatní. Také mají občas ten pocit, že život za moc nestojí.

Svěřte se těm, kterým důvěřujete. Budou vám rozumět a nejspíše vám dají alespoň jednu dobrou radu. 

Nejste v tom sami. Nálady máme všichni. Otázka zní - chcete v blbé náladě zůstat, nebo se z ní dostat?

Kdo chce, hledá způsoby.

Psaní každý den

Před pár lety jsem dostal tip psát každý den. Rozhodl jsem se psát pravidelně blog. Teď, po více jak 500 příspěvcích, toho vůbec nelituji. 

Psát každý den vám pomůže ujasnit si vaše myšlenky, vzpomenout si na to co jste řešili a nutí vás to lépe promýšlet různá témata. Vše, co se vám honí hlavou, je ideálním adeptem na nějaký příspěvek na blog, zápisek do poznámkového bloku nebo poznámku do kalendáře.

Pokud můžete, pište si zároveň poznámky o tom, co vás potěšilo. Co se vám podařilo, co vám udělalo úsměv na tváři nebo to, za co jste vděční. To vám pomůže mít ze života větší radost.

Pokud bych mohl něco doporučit, tak je psát si veřejný blog. Když píšete veřejně, nutí vás to ještě víc přemýšlet. A mít názor, který jste ochotný prezentovat a stojíte si za tím.

Budete jako já psát každý den? 

Kouzlo cestování

Pokud máte rádi cestování, tak nejspíš cestujete málo.

Cestování miluju. Kdo mě zná, ví že se potřebuji občas někam podívat. Někdy mám touhu jen tak sednout na letadlo nebo vlak a prostě jet (ukazuje se, že tuhle touhu mám po jednom z rodičů). Cestování má své kouzlo. Je to vlastně něco trochu nepohodlného za co ještě musíte často platit. 

Člověk by si říkal, že to je přesně věc, za kterou by se dalo ušetřit. 

Na cestování nikdy nešetřete a jestli si mohu dovolit, měl bych pro vás dva tipy. Takové moje osobní tipy. 

První - vezměte si dobrý hotel. Nemyslím zrovna luxusní (nic proti nim), ale opravdu dobrý. Kde se dobře vyspíte, dobře nasnídáte, je tam milá obsluha a je v centru. Dojíždět za památkami je otrava a dobrý hotel se dá skoro vždy najít za rozumné peníze. Obecně bych vybíral hotel, co je na Tripadvisoru min. v horních 10 procentech hotelů podle hodnocení. 

Druhý - zpomalte. Zkuste si vychutnávat to místo o trochu víc jako místní, o malinko méně jako turista. Zkuste si třeba jen tak zajít do kavárna, sednout si v klidu s šálkem tak, abyste měli výhled do okolí/ulice a pozorujte co se okolo vás děje. Nevadí, že neuvidíte vše. Jde o to si to místo v klidu vychutnat a tak trochu navnímat (nemám lepší slovo). Kavárna je pro to ideální místo. 

Bonusový tip pro ty, co již nebydlí s rodiči - vezměte někdy vaše rodiče na víkend někam, kam by se rádi podívali. Barcelona, Paříž, Londýn.. to vše je možná láká, ale třeba neumí řeč nebo se jen bojí se tam podívat. Udělejte jim radost a vezměte je tam. Uvidíte, že to bude zábava.

Který  tip vyzkoušíte? A co vaši rodiče, mají nějaké tajné přání, které byste jim mohli splnit?

Enviando saludos desde barcelona!

Skvělý, ale ne pro mě

Rozejít se se někým je umění. Možná ještě větší umění je pak o bývalém partnerovi mluvit. Jsou tři verze jak můžete o bývalém mluvit.

Ta jednoduchá verze je ho následně kritizovat a zmiňovat jeho chyby po tom, co jste se rozešli. Tahle verze může jít až do pomlouvání. Nic dobrého z toho nekouká, možná se vám trochu uleví. Po čase se ostatní budou oprávněně bát, že je čeká stejný osud.

Ta těžší verze je bývalého partnera nikde moc nekritizovat, nepomlouvat a možná se až trochu vlastně vyhýbat otázkám na něj. Taková strategie hraní do outu, příp. mazání člověka ze svého života.

Ta nejtěžší a zároveň myslím nejefektivnější verze je uvědomit si (pokud je to pravda), že ten člověk byl skvělý, ale ne pro vás. Na otázku na vašeho bývalého ho tak chválíte, uvědomujete si to dobré a to štěstí, že jste se potkali, něco spolu prožili a pak se vaše cesty rozešli. Vy jste se mohli spoustu nového naučit a zároveň pak nemusíte být s člověkem, se kterým si nerozumíte.

Skvělý, ale ne pro mě. Dokážete to?

Dva světy, ve kterých žijeme

Jsou dva světy, ve kterých žijeme. 

První je ten, co děláme a kým jsme právě teď. Chodíte do práce, věnujete volný čas koníčkům, rodině a přátelům, snažíte se chovat slušně, nemluvit sprostě a chovat se tak, jak byste se chovat asi měli. Je to ten náš svět. Realita.

Pak je tu ten druhý svět. Svět toho, co bychom chtěli dokázat nebo zkusit. Zde jsou naše sny, fantazie, touhy a ambice. Možná chodíte do práce a říkáte si po cestě, že byste hrozně rádi napsali knížku. Nebo že byste rádi začali podnikat, začali více cvičit, letěli do Číny nebo do New Yorku.

Je na čase tyhle dva světy začít spojovat. Vyberte si dnes něco z druhého světa. Máte? Udělejte to.

Uvidíte, jak se vám uleví. A jak se sebe budete mít radost. A jak najednou zjistíte, že to nebylo tak těžké.

Jste spisovatel co nepíše? Podnikatel co nepodniká? Pak víte, co je to druhý svět.

Ze všech přístupů si beru optimismus

Jsou různé přístupy k životu a já si beru optimismus.

Neříkám, že je to nejlepší přístup, ale je to pro mě přirozené a i když je nejhůř, nejspíš na tom najdu něco pozitivního. Jsem pozitivní v desetihodinovém letu, ve dlouhé frontě, na úřadu i v nemocnici. Je jedno kde, všude můžete být šťastní. 

Dřív jsem si myslel, že štěstí bude až.. až budu mít školu, až budu mít auto, stálou práci, víc peněz. Jaký je problém s tímhle přístupem? Že vždy budete mít na co čekat. Že "až" vám může odsouvat vaše štěstí až do nekonečna.

Zkuste si opakovat tuhle mantru: "Každý den je mi lépe a lépe."

Optimismus nevyřeší všechny vaše problémy, ale určitě se vaše problémy budou lépe řešit s optimismem. 

Jaký přístup si zvolíte vy?

Sama na cestě jižní Amerikou. Zbláznila se?

Svou skvělou spolusedící z gymplu jsem neviděl roky (zdravím Tě, Ivet!). Když jsme se konečně po letech potkali u kafe, nemohl jsem věřit vlastním uším. Na té cestě kterou jsem sledoval na jejím profilu napříč jižní Amerikou byla  úplně sama!

Když jsem sledoval její cestu na Facebooku, celou dobu jsem se tak nějak ujišťoval, že v té jižní Americe určitě  není sama. Je to tam nebezpečné, je to blondýna, něco by se jí mohlo stát, určitě by jí někdo okradl/znásilnil/zabil, případně v lepším případě unesl nebo rozprodal na orgány. Na všechny cesty jsem poslední roky jezdil min. ve dvou a cestovat někam tak daleko a ještě k tomu sám mi přišlo jako science fiction.

Přitom byl rok 2008 jestli se nepletu a já seděl v letadle směr Taiwan, kde jsem strávil nakonec dva celé úžasné roky a často jsem byl sám. A víte co? Bylo to fajn.

Dnes máme často pocit, že být sám, nebýt propojený alespoň přes sítě znamená něco špatného. Ale je na čase oprášit samotu, která vás donutí vyřešit některé problémy a dostat ze sebe to nejlepší. Přinese kreativitu do vašich nápadů, jasnost do vašich cílů a sílu do vašich dalších úkolů. Když zvládnete jižní Ameriku sami, tak v Čechách toho zvládnete potom daleko víc.

Za pár týdnů mě čeká Čína na tři týdny. Budu se snažit, abych tam mohl cestovat i sám - protože být dnes sám není na škodu, naopak je to něco, co je cenné a co bychom měli pravidelně praktikovat.

Kdy budete sami? Jak můžete vy využít samotu k tomu aby vám přinesla lepší nápady, dobila baterky a utužila vztahy?