Nedělat vůbec nic

Rád plánuji, rád přemýšlím nad budoucností a rád si dávám cíle. 

Teď by ale volný pátek a s prodlouženým víkendem je dobré vzít jiný přístup. Nedělat vůbec nic. Neplánovat, prostě žít. Dělat to, na co máte zrovna chuť. Zkusit to, co vám přijde zrovna na mysl.

Nemám žádný plán na dnešek. Ale za chvíli jdu snídat a pár nápadů už mám. Uvidím, probereme to u snídaně.

A co vy, zkusíte nedělat vůbec nic? Neplánovat vůbec nic?

Moje TOP bývalá banka

Dívám se na ocenění mé bývalé banky. "Nejlepší banka 2017. Bankovní inovátor 2017. Nejlepší životní pojišťovna 2017."

Mohl tak dál pokračovat, celkem má těch medailí pět. Jak je pak možné, že jsem z tak skvělé banky odešel?

Z banky, která mě na ztracených úrocích a poplatcích stála přes 800 korun měsíčně (tedy skoro deset tisíc za rok). Banka, kde nikdo neřešil, že po třinácti letech odcházím.. a banka, kde za SEPA transfer se platí 150 korun (!). 

Při těch sto padesáti korunách si představuji tu práci jak přehazují peníze z jedné hromady na druhou a zároveň ke každé takové platbě vyplňují tři formuláře. Ručně

V téhle nové bance mi po dvou týdnech od založení zavolali, jestli jsem se vším spokojen a jak mi mohou pomoci. Nic mi neprodávali, nic po mě nechtěli. 

Chcete medaile? Vytvořte si vlastní soutěž a dejte si sami ceny. 

Chcete mít opravdu o zákazníky zájem? Mějte zájem, naslouchejte jim, odměňujte stálé zákazníky, dejte stálým zákazníkům lepší cenu i lepší služby, mluvte se zákazníky a mějte rozumné poplatky. 

Pak budete TOP. A nebudete bývalý dodavatel, bývalá firma a prázdný marketing. 

Mějte opravdový zájem.

Dostanete to, co měříte

Dávejte si pozor na to, co měříte. Mohli byste to také dostat. — motto

Sledovat docházku není to samé jako sledovat pracovní výsledky. Sledovat něčí telefon, počítač, dopisy a každý krok není to samé jako někomu věřit. Pečlivě měřit každý like nerovná se sledovat to jaký zájem o vás ostatní mají. Číst každou recenzi na vaši kavárnu a bedlivě sledovat vaše hodnocení neznamená to samé jako sledovat to jak jsou s vámi spokojeni vaši opravdu cenní zákazníci.

Máme tendenci sledovat věci, které nejsou vůbec důležité. Odsezené hodiny v práci, počet lajků, hodnocení na internetu, každou hvězdičku na Amazonu, každý hlas v kuchyňce. 

Možná je lepší občas koupit květiny (a nesledovat rozpočet), možná je lepší nechat lidi pracovat (a neřešit, že mají na počítači Facebook) a možná je lepší se věnovat stálým zákazníkům, než řešit každou hvězdičku a co kdo říká o vaší kavárně.

Soustřeďte se na to důležité a to sledujte. Protože dostanete to, co měříte. Ale dost často měříte něco úplně jiného, než byste měřit opravdu měli. 

PS. Mám radost, že rozhovor s Jardou Homolkou má čtyři tisíce shlédnutí a prezentace Zapomeňte na PowerPoint skoro tisíce tři. Jestli jste neviděli, mrkněte. Uděláte mi velkou radost.

Včera, dnes a zítra

Včera už je za námi, uzavřená kniha.

Zítra, to je hudba budoucnosti. Možná žádné zítra nebude, možná ano. 

Dnes. Dnes můžete změnit vše. Můžete se k vašemu partnerovi chovat jinak, můžete být příjemní na vaše zákazníky, můžete udělat velká a malá rozhodnutí.

Využijte dnešek na maximum, neřešte zítřek, uzavřete minulost. 

Žijte tak, jako kdybyste žili v 24 hodinových blocích, které jsou vzduchotěsně uzavřené.

Nuceni opakovat staré chyby

V mém sociálním kruhu panuje skepse vůči školám všech úrovní. Snad nejzbytečnější školou se ukazuje být gympl, který jsem prožil v jeho osmileté verzi a ve své podstatě dvakrát (!) probíral to samé, neužitečné.

Nepamatuji si z těch osmi let mnoho. Možná tu nudu, skepsi.. a spolužáky. Díky nim bych tu školu snad ani nedokončil (děkuji, Iveto!).

Teď na to vzpomínáme, bavíme se o ztraceném čase v hospodě a pomalu zjišťuji, že většina dá své děti.. pozzzoooor.... na stejné školy, které nám lezli krkem.

Asi jsme jako lidé nuceni opakovat staré chyby. 

Dokud ale budou existovat lidé, kteří v Čechách málem propadli a za pár let tu kupují střední školu, a zároveň existují jiné školy, tak mám naději. 

Naději, že nemusíme opakovat stejné chyby.

Nebo ano?

Proč byste měli pozvat úplně cizího člověka na kafe

Čas od času se snažít pozvat úplně cizího člověka na kafe. Dnes se zase podařilo. Pán na Shellce, který vám nabízí natankování se sice styděl, ale nakonec měl chuť na černou kávu.

Zaplatil jsem mu jí u automatu a donesl až k němu spolu s cukrem. Byl přímo nadšený, říkal že moc děkuje a že to nečekal. A že to nemuselo být, že je to jeho práce. Odpověděl jsem, že zase mým koníčkem je zvát cizí lidi na kafe. Potřásl jsem mu rukou a jeli jsme pryč.

Věřím, že je to příběh, který bude třeba doma vyprávět co se mu dnes stalo v práci. Že to byl dobrý den v práci, že třeba lidi jsou fajn. A že je rád co dělá. 

Tyhle malé služby mě naučila moje bývalá šéfová. Brala stopaře, i když jela s řidičem. Nechápal jsem, ani často ti stopaři nechápali. Byla v ní obrovská pokora a chtěla prostě ten výtah, kterým se dostala nahoru, poslat zase zpět dolů.

Každému můžeme zlepšit den a zpříjemnit práci. Mám pro vás nápad - zkuste pozvat úplně cizího člověka na kafe. 

Uvidíte, že jeho den bude o mnoho lepší. A přitom to stojí tak málo. 

Buďte sami změnou, kterou byste rádi viděli u ostatních.

Dejte si 3 mínus

Nad touhle myšlenkou jsem hodně dlouho přemýšlel. Což sice z tohoto krátkého blogu asi nevyzní, ale vám stejně může pomoct.

Před nedávnem se mě přítelkyně ptala jak bych se ohodnotil co se týče práce. Moc dlouho jsem nad tím nepřemýšlel. "Dal bych si tak 60-65 %".

"Proč tak málo?" "Protože vidím všechno to, co bych mohl dělat lépe".

Chcete se v něčem zlepšit a máte pocit, že už skoro víte vše? Dejte si tři mínus. Nejspíše vám to pomůže v tom hledat jak se zlepšit. 

Jedno je jisté - že si nebudete už tak věřit a budete pracovat na tom, abyste byli lepší. Když si dáváte pořád jedničku, moc to nepomůže.

Kolik si dáte vy?

Když múza přichází v devět přesně

Občas se bavím s kamarády nebo kolegy o psaní blogu. Je to jedna z věcí, kterou doporučuji snad každému. 

Často se mě ptají jak to dělám, že pořád píšu. Kde beru tu inspiraci. Tady se většinou nepohodneme. 

Jeden tábor tvrdí, že na múzu musíte počkat. Musíte být vyladěný, musíte mít tu "správnou náladu" na psaní a musíte mít zrovna "nápad.

Tak se pak podívám kolik toho napsali. Většinou nic, nebo jeden článek, jedna stránka za pár měsíců. Múza je asi často nelíbá.

Mě líbá stále, nebo spíš nikdy. Nečekám na ní, prostě si vezmu notebook, otevřu blog a jdu psát. Myšlenka přijde skoro automaticky a slova stejně tak. Není to o tom, že bych měl nejdřív nápad a pak šel psát. Sednu si, jdu psát.. a nápad přijde.

Podle toho se mi zdá, že múza má ráda pravidelnost, systém a pracovitost.

Chcete něco napsat? Nečekejte na nápad, pravidelně, nejlépe každý den piště.

A múza bude možná tak přicházet přesně. 

Jak dlouho trvá udělat skvělou prezentaci? Jednu minutu.

Může za to PowerPoint?

Včera cestou z práce jsem poslouchal Toma Peterse. Patří mezi světovou špičku management consultingu, někde na úrovni Peter Druckera. 

Zaujala mě jedna jeho myšlenka (kterou, jak se ukazuje, také převzal od někoho dalšího. Jak dlouho trvá být skvělým?

Jednu minutu.

Restaurace se nestane skvělou za jednu minutu, ani vaše kariéra (ani ta moje) se nestane skvělou za jednu minutu, říkáte si. 

Za tu jednu minutu se ale můžete rozhodnout, že už nebudete dál dělat průměrné slajdy, nebudete mít průměrnou kariéru a nebudete dělat svou práci průměrně. Za minutu (za pár vteřin) se můžete rozhodnout, že vaše práce bude skvělá. A pak na tom začněte makat. A začnete, krok po kroku, skvělou práci dodávat. Lidé si toho všimnou, řeknou si to. A vy se budete dál zlepšovat. 

Rozhodnete se?

Užívejte si rutinní život

Ostatní leží na pláží a vy musíte do práce. Nebo je to jinaK?

Ostatní leží na pláží a vy musíte do práce. Nebo je to jinaK?

Každý den vidíte na sociálních sítích usměvavé fotky svých přátel a "přátel" jak leží na pláži, užívají si práci z exotických destinací a na rozdíl od vás nežijí vůbec rutinně. 

Kdo dnes nepracuje alespoň z domova nebo z Thajského coworkingového centra jako kdyby nebyl. Společenský diktát je jasný — jestli nejste usměvaví, nepracujete z pláže a váš život není totálně [kůl frý], pak máte problém. Do práce musíte vstávat s nadšením.. prostě: Bože, už se nemůžu dočkat abych dělal něco, co mě naprosto naplňuje a nejspíš tím i změním po čase svět!

 Nevím jak vy, ale možná to máte podobně jako já. Nežiju kůl-frý. Tahle fotka je z mojí cesty do práce, která mě každé ráno čeká. Je to vlastně totální rutina. A to mě na tom baví. A možná i vy byste si měli začít rutinu užívat.

Dřív jsem pracoval v Německu. To bylo o dost víc kůl. Za rok nalétáno přes 50 letů, život v taxíku, hotelu a letadle pro mě prostě měl grády. Pak jsem ale celkem rychle zjistil, že mě to totálně vysává - minimum volného času, zdraví šlo do kytek a na létání postupně nebylo rozhodně nic cool. Spíš jste se celou dobu těšili, až budete ve vlastní posteli.

Dívám se do slovníku cizích slov a rutina má shodou okolností více významů. Mimo jiné je rutina "pravidelný postup, dovednost, šikovnost". 

Dívejte se na rutinu tímhle způsobem. Dívejte se na ni jako něco, co se můžete učit, dává vám to vnitřní klid a zároveň je to něco, co vám dává jasný řád. 

Buďte v pohodě, ono na té pláží to není vše růžové. A kdybyste viděli, co se za některými úsměvy skrývá za problémy, tak byste možná dost rychle přišli na to, že jedna cesta metrem vás fakt nezabije.

Co pro vás znamená rutina? Porovnáváte svůj život s úsměvy na sociálních sítích ostatních?