Soczewka ve Wroclawi a další restaurace okolo Rynku

Soczewka je moje oblíbená restaurace ve Wroclawi. Primárním cílem návštěvy je vždy služebka, ale vždycky se rád zastavím v téhle malé restauraci na hlavním náměstí, tzv. Rynku. Dělají podle mě super burgery a cena je naprosto správná na to, že budete sedět v centru města s pěkným výhledem. Obsluha je fajn, umí vám doporučit dobrou housku, pití.. co si vzpomenete. Jo a majonézu si dělají vlastní. Problém téhle restaurace se ale dá shrnout do názvu jedné z recenzí na Tripadvisoru:

Good but not great.

V dnešní době je tohle to samé jako kdyby o vás řekli, že je to tragédie. A přesně bohužel takhle spoustu restaurací, kaváren a cukráren skončí. Někdo si chce otevřít nový podnik, dá do toho stovky tisíc, musí sehnat obsluhu, dodavatele. kávovar, postavit bar, vybavit kuchyni, nakoupit suroviny, udělat promo, připravit marketing, oslovit zákazníky, udělat opening, připravit menu.. jen proto, aby pak otevřel něco, co je naprosto průměrné?

V Soczewce je vždy večer volné místo, protože o téhle restauraci nejspíše nikdo neví. V ničem nevyniká, na Tripadvisoru je na třicátém místě. Zajdu sem znovu rád, tuhle restauraci bohužel ale nečeká žádný ekonomický zázrak (rozuměj úspěch).

Dejte do toho tu práci, peníze a čas, ale ne abyste byli průměrní, ale abyste byli výjimeční. Není jen jeden žebříček, jsou jich stovky. Buďťe klidně ten nejlepší nemléčný bar v Praze, kde nebude ani jeden produkt z mléka a přitom to bude klasický mlíčňák. 

Buďte ale v něčem nejlepší, prosím. Průměr už nás nudí.

Jedna Pepsi Cola dokáže zlepšit zákaznický servis. Nevěříte?

Na hotelu se opakuje známý scénář. Měním pokoj kvůli hluku, který jde z klimatizačních jednotek, které jsou bohužel na střeše hned vedle mého pokoje. Když ležíte v posteli máte tak pocit, že ležíte vedle leteckého motoru ve volnoběhu. 

Tma a ticho jsou dvě věci, které potřebuji k tomu, abych se dobře vyspal. Nezní to jako mnoho, ale je to poměrně těžké docílit. Hluk přitom nikdy nepřichází od hostů, ale typicky od klimatizace, kotelny, lednice či topení. Ke tmě stačí tlusté závěsy, ty bývají (naštěstí!) docela standard. Ticho už je nevídaný luxus.

Jak ale vyřešit nepříjemnou situaci, když musím čekat na recepci, než zjistí jestli mi mohou vůbec dát jiný pokoj? Platí na to poměrně jednoduchý trik, který ale využívá málokterá firma. Dát něco zdarma.

Řekl jsem si, že počkám na vedlejším baru hned vedle recepce a objednal jsem si jednu Pepsi. Slečna na to, že ta je na účet podniku, zatím co se bude řešit můj pokoj. 

Neříkám, že tohle vyřeší můj problém se spánkem, ale rozhodně mi to zlepší náladu a hlavně vidím, že někdo má opravdu zájem změnit můj špatný pocit na dobrý. Jedna Pepsi Cola stojí nula nula nic v porovnání s hodnotou jednoho zákazníka. 

Co můžete dát vy zdarma nespokojeným zákazníkům a změnit je tak na spokojené zákazníky?

Self-made man je mrtvý

Why the self-made man is a myth, CBC

Chcete povýšení? Dejte si ho sami.

Možná to dříve šlo. Začít jako praktikant, dostat se na juniorní pozici, po škole se stát zaměstnancem, makat a za pár let jste už seděli na vedoucí pozici. 

Tohle je dávno minulostí. Bylo by to krásné, kdybyste v jedné firmě mohli vyrůst od začátku do konce. Problém je ale v tom, že vám to velmi málo firem umožní. V tomto mrtvém konceptu totiž narazíte rychle na dva problémy.

Lidé si vás totiž pamatují, když jste začínali. Pamatují si jak jste chodili vařit kafe, brali jste 80 korun na hodinu a každou chvíli jste dělali nějakou chybu. Jasně, že teď už jste někde úplně jinde. Problém je ale v tom, že nikomu neodpářete jeho paměť. Proč by tedy někdo té (dříve) holce od kávovaru měl najednou platit pětkrát tolik?

Druhý problém je s kariérním růstem. Firmy často mají nějaký plán (čti: tabulky) jak rychle můžete růst a jak rychle vám mohou plat zvedat. Bavíme se o deseti, dvaceti procentech za několik let (a možná za to ještě budete rádi). Vaše zkušenosti se za několik let mohou dramaticky zlepšit, na trhu mohou být dvakrát vyšší cenu než předtím.. ale vám nedají v současné firmě hned dvakrát vyšší plat. 

Ta chytrá volba je proaktivní. Můžete buďto dělat vedlejší projekt na vlastní triko v současné práci nebo se prostě podívat po trhu a odlétnou do nové firmy. Ti, co věří a doufají, že se jich přeci někdo v současné firmě všimne a plat jim dramaticky zvedne jsou ti, co ještě teď doufají a čekají, že se jich nikdo všimne.

Nikdo vám nebrání v tom změnit práci nebo dělat něco svého. Nečekejte, že si vás nikdo všimne, self-made (wo)man je mrtvý.

Co děláte, když někdo odejde?

Kulturu firmy můžeme snadno poznat podle toho jak se budou lidé chovat, když řeknete, že odcházíte. Není nic smutnějšího, než když jste s nimi pět let a první otázka bude "Ty máš služební auto, viď?".

Vrátit služební auto určitě nebude ten největší problém, když odcházíte. Firmy platí statisíce za to, aby sehnali nové lidi. Přitom by se často stačilo chovat k zaměstnancům slušně, a to hlavně při odchodu.

Začátek a konec filmu jsou ty části, které si často dobře pamatujeme. Stejně tak u rozchodu s vaší firmou byste si měli na konci pamatovat něco pozitivního. Když vám někdo z firmy upřímně poděkuje, dá vám malý dárek za ty roky spolupráce nebo vám napíše skvělé doporučení.. takovou firmu budete spíše doporučovat, protože někdo ukázal (skutky nejlépe), že si vás tam váží. Jde to.

Podívejte se na váš proces jak řešíte odchod zaměstnance nebo zákazníka. Chováte k němu respekt, poděkujete mu nebo mu dáte malý dárek? Tyhle věci stojí daleko méně, než hledat nové lidi, marketing nebo billboardy.

A přitom firmy často raději platí za billboard, než malý dárek k narozeninám. Ukažte skutky, že si ostatních vážíte. 

Zase demokraticky odhlasujete ten nejnudnější nápad, že jo?

Jak je možné, že se např. u aut radujeme z úžasného designu u konceptu a pak nás taková nuda čeká v realitě?

Jedna věc jsou náklady. Designový koncept je často věc řádově dražší (v našem příkladu u aut), než je možné takové auto prodávat. Škoda Kodiaq by neměl šanci na úspěch, kdyby stál 3-4 miliony. Další věc jsou nižší náklady z toho, že je potřeba využít standardizované díly. Tím pádem už máte omezené možnosti v designu, protože využíváte koncernové díly. A tady se nedá moc hýbat. 

Spoustu našich rozhodnutí je ale úplně jiného rázu a vybrat si tu nejbezpečnější možnost je ta nejnudnější možnost jako si můžete vybrat. 

Šťavnaté slajdy není normální název pro tým lidí, kteří školí v korporacích a navrhují slajdy na míru. Už jen psát "slajdy" místo "slidy" může někoho šokovat. Možná méně, když si uvědomíte, že tahle parta cílí na český trh. 

Nazvat program na vykazování služebních nákladů Náklady může jen člověk bez fantazie. Přesto taková věc existuje. Proč? Podle mě je to ze tří důvodů.

Chceme hrát na jisto. Koho by napadlo nazvat konkurenci taxíkům Uber? Uber jako co, jako Über? Kdo vůbec umí na světe německy? Fakt divný název.. a přitom geniální název pro skvělou službu. Přitom by vás určitě napadly jiné, jisté kombinace. Proč? Protože rádi zůstáváme u zavedených jmen. Aby to moc nevyčnívalo. Bojíte se převzít plnou odpovědnost?

Musí se to demokraticky odhlasovat. Čím více lidí bude o názvu/designu rozhodovat, tím hůř. Mělo by to dělat jen pár osvícených lidí, nebo jen jeden člověk, který si ostatní vyslechne. A pak nedemokraticky rozhodne. Čím více lidí, tím více názorů a dojde se k tomu nejnudnějšímu kompromisu. 

Máme strach. Už paní učitelka se divně dívala, když jsme malovali růžový strom, fialovou korunu a obrovské, žluté listy na stromě. "Listy jsou přeci zelené," se brzy dozvíte a postupem času se naučíme sedat si dozadu, míst skloněnou hlavu a hrát najisto, místo toho, abychom zkusili něco originálního. 

Co s tím? Přestaňte se snažit zavděčit každému. 

Nepřemýšlet projektově brzdí naši kariéru

Tak jak chodíte do práce, přemýšlíte projektově, nebo vidíte svou práci spíše jako sérii telefonátů, schůzek a úkolů?

Není potřeba, abyste viděli nějakou "vizi" ve vaší práci. Je ale potřeba, abyste se zamysleli nad tím co děláte a začali svou práci vidět jako sérii projektů

Většina kancelářských prací (většina těch zajímavých) jsou právě o sérii projektů. Jinými slovy, za rok, za rok a půl - jaké projekty si budete moci dát do svého CVčka

Aktualizujte svůj životopis ještě dnes a podívejte se, jaké projekty jde do svého životopisu přidali. Pokud jich moc nebylo, nejspíše je potřeba začít přemýšlet více projektově, méně se zamýšlet nad jednotlivými aktivitami a toto cvičení opakovat každé 3-4 měsíce.

Poslat e-mail umí každý. Telefonovat umí každý. Co umíte kromě toho? 

[Rozhovor] Petra Boušková: Umění technických prezentací

Petra Boušková je profesionál v oboru testování elektronických řídících jednotek v automobilovém průmyslu. Zároveň je ale členkou klubu Toastmasters, vystoupila také jako jeden z hlavních řečníků na konferenci softwarového testování HUSTEF 2016 v Maďarsku.

V našem rozhovoru vám dá tipy na to jak se postavit velmi technickým prezentacím. 

Líbil se Vám rozhovor a chtěli byste další? Sdílejte ho.. podpoříte tak tvorbu dalších užitečných videí.

"Je to můj názor"

Hádky jsou často způsobené tím, že máme pocit, že my máme pravdu a druhá strana ne. Že jde o boj faktů.

Pozorně ale pozorujte příště někoho, kdo se hádá. Jde o souboj faktů? Spíš půjde o souboj názorů.

Nebolí to říct, že je to "váš názor". Chce to ale trochu odvahy a hlavně trochu emocionální práce si přiznat, že všechno zrovna nemusí být tak jak říkáte vy. Máte právo na svůj názor, ten jste vyjádřili.. a už je na druhé straně jak si to přebere, jestli s tím bude něco dělat nebo to prostě bude jen ignorovat.

Dřív jsem měl pocit, že všechno je poměrně jasné. Že k dobré práci vede jasná cesta. Že když budete mít nabité CVčko, firmy vás budou chtít a dobře platit. Že když něco platí, tak to prostě platí a máte si za tím stát. 

Teď to vidím jinak, vše funguje složitěji, než jsem si asi myslel. Co dříve byly jasná fakta jsou teď někdy názory. A to krásné na tom je, že když máte tento smířlivý postoj, lidé vás více berou. Protože vidí, že nepřemýšlíte černo-bíle.

Je to váš názor. Vyjádřete ho, stůjte si za ním.. jako za názorem. A nepleťte si ho s fakty, prosím.

Čeho se bojíme.. než odejdeme

Existuje poměrně hodně věcí, kterých se v práci bojíme. A pak přijde den, kdy odcházíte do jiné práce. A najednou si říkáte - čeho jsem se vlastně bál, když teď stejně odcházím? I kdyby mě přeci v té době vyhodili (což by se nejspíš stejně nestalo), stejně bych teď odcházel.

Strach v organizaci, firmě, tříde je většinou iracionální. Bojíme se toho co řeknou ostatní. Bojíme se používat vlastní počítač nebo mobilní telefon v práci. Bojíme se, jestli někdo nesleduje naši online aktivitu na firemní WiFi. Bojíme se mluvit konkrétně.

A pak odejdete.

Neříkám, abychom se chovali jako někdo, kdo má před sebou poslední rok života a tak se může chovat naprosto neurvale, protože je to přeci stejně úplně jedno. Když vám zbývá málo času, nemusíte myslet na to, co bude za deset let. 

Většina věcí, kterých se ale v práci bojíte, nejsou racionální strachy. A čím víc se budete snažit zapadnout, tím víc budete nudnější, méně užitečnější a nejspíš z toho nebudete mít ani velkou radost. 

Co kdybyste v pondělí do práci místo sklopené hlavy přinesli vaši osobnost, to co je pro vás unikátní? To přesně od vás potřebujeme.

Proč začít v malém

Když vidíte miliardové podniky je snadné dostat pocit, že pokud vy nezačnete rovnou měnit svět, neděláte vůbec nic. Přitom začít v malém je ta nejlepší kariérní rada, kterou můžete dostat.

Každý miliardový podnik začal v malém. První výhodou je, že tak může začít každý. O volných večerech, o víkendech. Stojí to pár peněz, nepřijdete přinejhorším o moc a zároveň vám první prodej dá tolik zkušeností jako semestr předmětu o podnikání.

Chce to trpělivost a zároveň se ale každý den o trochu posunout dopředu. Nemá cenu si stěžovat na to, že jste po osmi měsících nezměnili svět. Pokud ale zároveň vidím, že do práce chodíte pozdě a odcházíte brzy, asi do toho nedáváte tolik úsilí jako byste měli.

Úsilí zároveň ostatní ocení. Když lidé vidí, že se snažíte, makáte na tom a začali jste v malém, bude vám většina fandit. Pak si klidně můžete říct o radu a nejspíše ji dostanete, protože už budete mít alespoň malé výsledky. A ty už se počítají.

To je asi nejlepší rada, kterou vám můžu dát i já. Začněte v malém ve vlastním projektu. Tam se můžete nejvíce naučit a hlavně si vyzkoušet vlastní iniciativu. A pak sbírejte malé výhry, výsledky. A pak se začněte ptát úspěšných lidí na radu. Když uvidí první výsledky, poradí vám.

Bez výsledků se také ptejte, ale nečekejte dobrou radu. Dobrých rad je všude spoustu ale nikdo nechce ztrácet čas učit druhého když vidí, že potom s tím nijak nepracuje.

Proč začít v malém? A můžeme vůbec začít úspěšně nějak jinak?