Co doopravdy chceme - sny, nebo realitu?

Motto: Dávejte si pozor na to, co chcete. Mohli byste to také dostat.

Chtěl jsem být profesionál. Nebo minimálně vypadat jako profesionál. To jsem si představoval jako nosit krásný oblek, kravaty a mít nějakou opravdu pěknou koženou tašku. A Mercedes. Nebo alespoň Superba. To manažery mají, ne? Letištní salónky, pětihvězdičkové hotely, transfer až na letiště s řidičem. A hodně cestovat, to mi s tím úspěchem vždycky nějak šlo dohromady.

Až pak došlo na létání a za mnou bylo přes 40 letů za rok. Kdo to zažil tak ví - cestování vám po čase začne ničit jak zdraví, tak vztahy a dobrou náladu. Začnete to brát jako nutné zlo, rozhodně ne něco, co by mělo být zábava.

Chtěl jsem být někdo jako Seth Godin. Prostě dělat prezentace, jezdit po republice a mluvit o tom, co mě baví. Akorát jsem si neuvědomil kolik práce za tím bude stát - vybudovat si jméno, portfolio, najít zákazníci, postavit kompletní školení, materiály, naučit se opravdu dobře mluvit, mít energii celý den nebo taková drobnost jako dobrá nálada celý den. Na školení prostě nemáte možnost ukázat, že jste měli zrovna den na draka. Musíte být nadšení tak jako tak. 

A tak když se nám někdy naše sny vyplní tak zjistíme, že to vlastně ani nechceme. Je proto důležité se zamyslet nad tím, jestli chcete i tu odvrácenou stránku mince - můžete mít luxusní auto, ale budete zároveň platit drahý servis? Budete chtít uspět ve vaší kariéře, ale jste zároveň ochotni pracovat dlouho do noci, létat dvakrát týdně nebo obětovat vaše koníčky vaší kariéře? 

Vyberte si co chcete a přijměte i to negativní, které souvisí s vaším snem. Protože pak budete chtít něco reálného, ne jen sen, který má jen to pozitivní a nic negativního. Když chcete napsat knihu, budete sedět, psát a psát a škrtat. Jestli tohle nechcete prožít, nerozhodujte se pro psaní knih.

Co chcete? Co k tomu ale zároveň všechno patří? Jste ochotni akceptovat to dobré i špatné? 

Chtějte realitu, protože ta je daleko zajímavější než nejbarvitější sen. 

Co chcete vy?

Ďábel není v detailu. Proč je lepší začít od základů?

Ďábel není v detailech. Ďábel je v dobře odvedených základech.

Když si budete vybírat skvělý hotel, půjde vám v první řadě o několik základních parametrů: rychlý check-in, dobrá poloha, skvěle se vyspat, super snídaně. Když se dobře vyspíte a dobře se najíte, tak budete dost pravděpodobně spokojení a odpustíte hotelu takové drobnosti jako chybějící mýdlo v koupělně, problémy v obsluze nebo slabší jídlo v hotelové restauraci (pokud je alespoň v okolí supermarket, kde si můžete jídlo koupit).

Před pár dny jsem byl na hotelu v Amsterdamu, který dává každému hostovi tabulku čokolády na uvítanou. Ta čokoláda vypadá opravdu pěkně, má to ale jeden háček (a zároveň poučení pro nás).

Řešit tu čokoládu, aby byla na každém pokoji a nedošla není zas tak malá starost jak by se mohlo zdát (v počtu několika stovek pokojů). Někdo se ale rozhodl, že mu to za to stojí všechen ten čas, náklady a práce.

A takhle máme tendenci přemýšlet, když chceme něco zlepšit. Najdeme něco, co bychom mohli přidat navíc.

Co kdybyste ale přemýšleli tak, jak něco naopak odstranit a soustředit se naopak na ty úplné základy a udělat tak něco, o čem by ostatní mluvili? Proč by u hotelové recepce nemohl být jeden kavárník z místní hipster pražírny, který by vám udělal třeba kávu zdarma na cestu nebo k snídani? 

Proč by check-in nemohl být kompletně online bez toho, abyste čekali frontu na recepci? Mohl by hotel fungovat i bez fyzické recepce (tohle místo ve mě totiž nevzbuzuje žádné pozitivní pocity, možná vůbec žádné pocity.. kromě nekonečného čekání).

Zapomínáme to nudné, pamatujeme si to, co se odlišuje. Tabulka čokolády nejspíše v odlišení stačit nebude. Jak můžete váš projekt celý zjednodušit tak, abyste se mohli více soustředit na to důležité?

Ďábel je ve skvěle provedených základech. 

Jak vám projevení zájmu může v prezentacích pomoci

Jedna z věcí, která vám pomůže mít lepší prezentace je projevit zájem o vaše posluchače.

Týden před začátkem rozešlete účastníkům dotazník, kam mohou napsat o co by měli při prezentaci největší zájem, jaké mají cíle, jaké problémy řeší a co by si chtěli odnést. Podle výstupu koncipujte vaše vystoupení.

Pokud je akce delší, řešte dobré občerstvení a příjemné místo. Jasně, lidé si vás jdou poslechnout, ale pokud k tomu budou mít super kafe a super jídlo v příjemném prostředí, tak se jim poslouchat bude o stopro lépe.

Přijďte na akci o trochu dříve a vše si rychle připravte. Jak budou přicházet první účastníci tak se s nimi dejte do řeči. Zkuste prolomit první ledy, navázat kontakt a a nechte je mluvit o sobě. Ukážete, že jste v klidu, připraveni a zároveň vám o publikum opravdu jde. 

Prezentaci rozbijte do malých částí po cca deseti minutách. Po každé části změňte flow - dejte krátké video, vypněte slajdy a řekněte krátký příběh nebo něco ukažte.. lidé vydrží se dobře soustředit deset minut, pak soustředění výrazně klesá. 

Na konci si připravte nějaký bonus - handout, odkaz na zajímavé video nebo třeba malý dárek pro vítěze nějaké soutěže co si vymyslíte. Ukážete, že máte pro ostatní ještě něco extra.

Hledáte další tipy k prezentacím? Podívejte jak uspořádat školení, kupte si jednu z těchto knih nebo si přečtěte dalších pár tipů k prezentacím. 

Líbil se vám tenhle článek? Sdílejte ho, pomůžete tak dalším.

Je čas přiznat si, že máte na všechno dost času

Existuje spoustu jednoduchých tipů jak mít lepší náladu. Když ale přijde řada na čas tak máme pocit, že toho všichni máme málo a každá rada je drahá.

Všude se píše o tom jak toho máme moc, nestíháme, jak máme čím dál více telefonátů, emailů a práce k vyřízení a že se vlastně práce, kterou děláme, nedá za jeden den celá zvládnout. 

Když se ale na chvíli zastavíte a zamyslíte, kdo může za to jak pracujete s vaším časem? Jo, jsme to my. Každý máme svůj čas pod kontrolou a pokud si dostatečně pravidelně budeme opakovat, že nemáme na nic čas a času máme nedostatek, určitě to tak bude.

Zkuste tento týden žít tak jako kdybyste měli dostatek času. Co by se stalo?

Na začátku mi stačilo si pouze říct, že mám dost času. Mám dost času na své zdraví, vztahy i práci, mám dost času na vše důležité. Od toho se odvíjí způsob fungování. Když si tohle přiznáte, máte dost času na to v klidu někoho vyslechnout, poradit a pomoct mu.

Máte najednou dost času na to vyřizovat jen jednu věc v jeden čas a přestat s multitaskingem, který stejně nefunguje. 

Máte najednou čas na čtení dlouhého textu, protože nečtete kraviny na Facebooku, nečtete časopisy, které vám nic nedají a nepíše emaily, které nikdo stejně nečte.

Máte najednou čas na své zdraví. Na tohle přijdete snadno, když o zdraví na chvíli přijdete. Najednou to jde! Najednou jde jíst zdravě, mít méně stresu a dělat věci ve větším klidu.

Začněte žít tak jako kdybyste měli dostatek času. A zjistíte, že to tak opravdu bude.

Znáte často v práci okamžitě řešení? Pak máte problém.

Největší odměny v práci a podnikání jdou těm, kteří musí často řešit problémy, které nemají snadné řešení nebo nikdo ani netuší jak takové problémy řešit.

Naučil jsem se tohle pravidlo u programování a mám čím dál silnější pocit, že to platí i do dalších oblastí života. Programátor začátečník má pocit, že vše musí jít ze začátku snadno a rychle a že každý problém má mít jasné řešení.

Jenže v tom je ten trik. Řešení nemusí být často ani jasné (možná žádné není) a možná nikdo vůbec netuší, co dělat. V takové fázi je sice fér přiznat, že nevím jak dál.. ale to poslední co byste měli dělat je přestat se snažit váš problém vyřešit. 

Ostatní mají svých problémů až dost a vaše problémy je obecně nezajímají. Pokud si už čas udělají, stejně do řešení nedají takovou píli jako do řešení vašich problémů můžete dát vy. Ano, požádejte ostatní o pomoc pokud nevíte, ale nepoužívejte "nevím" jak výmluvu, že se vám prostě nechce hledat. 

Naopak, specializujte se na těžké problémy, ke kterým neexistuje příručka snadných řešení. Práce, kde taková příručka je už jdou (nebo brzy budou) nahrazeny lidmi, kteří budou mít tu nejnižší možnou mzdu. Stačí přeci jen následovat návod!

Problémy, které nikdo neví jak řešit jsou vaší nejlepší příležitostí. Ten, kdo se naučí takové problémy řešit získává největší odměnu od trhu. 

Poproste o pomoc, ale řešte problém dál. 

Soczewka ve Wroclawi a další restaurace okolo Rynku

Soczewka je moje oblíbená restaurace ve Wroclawi. Primárním cílem návštěvy je vždy služebka, ale vždycky se rád zastavím v téhle malé restauraci na hlavním náměstí, tzv. Rynku. Dělají podle mě super burgery a cena je naprosto správná na to, že budete sedět v centru města s pěkným výhledem. Obsluha je fajn, umí vám doporučit dobrou housku, pití.. co si vzpomenete. Jo a majonézu si dělají vlastní. Problém téhle restaurace se ale dá shrnout do názvu jedné z recenzí na Tripadvisoru:

Good but not great.

V dnešní době je tohle to samé jako kdyby o vás řekli, že je to tragédie. A přesně bohužel takhle spoustu restaurací, kaváren a cukráren skončí. Někdo si chce otevřít nový podnik, dá do toho stovky tisíc, musí sehnat obsluhu, dodavatele. kávovar, postavit bar, vybavit kuchyni, nakoupit suroviny, udělat promo, připravit marketing, oslovit zákazníky, udělat opening, připravit menu.. jen proto, aby pak otevřel něco, co je naprosto průměrné?

V Soczewce je vždy večer volné místo, protože o téhle restauraci nejspíše nikdo neví. V ničem nevyniká, na Tripadvisoru je na třicátém místě. Zajdu sem znovu rád, tuhle restauraci bohužel ale nečeká žádný ekonomický zázrak (rozuměj úspěch).

Dejte do toho tu práci, peníze a čas, ale ne abyste byli průměrní, ale abyste byli výjimeční. Není jen jeden žebříček, jsou jich stovky. Buďťe klidně ten nejlepší nemléčný bar v Praze, kde nebude ani jeden produkt z mléka a přitom to bude klasický mlíčňák. 

Buďte ale v něčem nejlepší, prosím. Průměr už nás nudí.

Jedna Pepsi Cola dokáže zlepšit zákaznický servis. Nevěříte?

Na hotelu se opakuje známý scénář. Měním pokoj kvůli hluku, který jde z klimatizačních jednotek, které jsou bohužel na střeše hned vedle mého pokoje. Když ležíte v posteli máte tak pocit, že ležíte vedle leteckého motoru ve volnoběhu. 

Tma a ticho jsou dvě věci, které potřebuji k tomu, abych se dobře vyspal. Nezní to jako mnoho, ale je to poměrně těžké docílit. Hluk přitom nikdy nepřichází od hostů, ale typicky od klimatizace, kotelny, lednice či topení. Ke tmě stačí tlusté závěsy, ty bývají (naštěstí!) docela standard. Ticho už je nevídaný luxus.

Jak ale vyřešit nepříjemnou situaci, když musím čekat na recepci, než zjistí jestli mi mohou vůbec dát jiný pokoj? Platí na to poměrně jednoduchý trik, který ale využívá málokterá firma. Dát něco zdarma.

Řekl jsem si, že počkám na vedlejším baru hned vedle recepce a objednal jsem si jednu Pepsi. Slečna na to, že ta je na účet podniku, zatím co se bude řešit můj pokoj. 

Neříkám, že tohle vyřeší můj problém se spánkem, ale rozhodně mi to zlepší náladu a hlavně vidím, že někdo má opravdu zájem změnit můj špatný pocit na dobrý. Jedna Pepsi Cola stojí nula nula nic v porovnání s hodnotou jednoho zákazníka. 

Co můžete dát vy zdarma nespokojeným zákazníkům a změnit je tak na spokojené zákazníky?

Self-made man je mrtvý

Chcete povýšení? Dejte si ho sami.

Možná to dříve šlo. Začít jako praktikant, dostat se na juniorní pozici, po škole se stát zaměstnancem, makat a za pár let jste už seděli na vedoucí pozici. 

Tohle je dávno minulostí. Bylo by to krásné, kdybyste v jedné firmě mohli vyrůst od začátku do konce. Problém je ale v tom, že vám to velmi málo firem umožní. V tomto mrtvém konceptu totiž narazíte rychle na dva problémy.

Lidé si vás totiž pamatují, když jste začínali. Pamatují si jak jste chodili vařit kafe, brali jste 80 korun na hodinu a každou chvíli jste dělali nějakou chybu. Jasně, že teď už jste někde úplně jinde. Problém je ale v tom, že nikomu neodpářete jeho paměť. Proč by tedy někdo té (dříve) holce od kávovaru měl najednou platit pětkrát tolik?

Druhý problém je s kariérním růstem. Firmy často mají nějaký plán (čti: tabulky) jak rychle můžete růst a jak rychle vám mohou plat zvedat. Bavíme se o deseti, dvaceti procentech za několik let (a možná za to ještě budete rádi). Vaše zkušenosti se za několik let mohou dramaticky zlepšit, na trhu mohou být dvakrát vyšší cenu než předtím.. ale vám nedají v současné firmě hned dvakrát vyšší plat. 

Ta chytrá volba je proaktivní. Můžete buďto dělat vedlejší projekt na vlastní triko v současné práci nebo se prostě podívat po trhu a odlétnou do nové firmy. Ti, co věří a doufají, že se jich přeci někdo v současné firmě všimne a plat jim dramaticky zvedne jsou ti, co ještě teď doufají a čekají, že se jich nikdo všimne.

Nikdo vám nebrání v tom změnit práci nebo dělat něco svého. Nečekejte, že si vás nikdo všimne, self-made (wo)man je mrtvý.

Co děláte, když někdo odejde?

Kulturu firmy můžeme snadno poznat podle toho jak se budou lidé chovat, když řeknete, že odcházíte. Není nic smutnějšího, než když jste s nimi pět let a první otázka bude "Ty máš služební auto, viď?".

Vrátit služební auto určitě nebude ten největší problém, když odcházíte. Firmy platí statisíce za to, aby sehnali nové lidi. Přitom by se často stačilo chovat k zaměstnancům slušně, a to hlavně při odchodu.

Začátek a konec filmu jsou ty části, které si často dobře pamatujeme. Stejně tak u rozchodu s vaší firmou byste si měli na konci pamatovat něco pozitivního. Když vám někdo z firmy upřímně poděkuje, dá vám malý dárek za ty roky spolupráce nebo vám napíše skvělé doporučení.. takovou firmu budete spíše doporučovat, protože někdo ukázal (skutky nejlépe), že si vás tam váží. Jde to.

Podívejte se na váš proces jak řešíte odchod zaměstnance nebo zákazníka. Chováte k němu respekt, poděkujete mu nebo mu dáte malý dárek? Tyhle věci stojí daleko méně, než hledat nové lidi, marketing nebo billboardy.

A přitom firmy často raději platí za billboard, než malý dárek k narozeninám. Ukažte skutky, že si ostatních vážíte. 

Zase demokraticky odhlasujete ten nejnudnější nápad, že jo?

Jak je možné, že se např. u aut radujeme z úžasného designu u konceptu a pak nás taková nuda čeká v realitě?

Jedna věc jsou náklady. Designový koncept je často věc řádově dražší (v našem příkladu u aut), než je možné takové auto prodávat. Škoda Kodiaq by neměl šanci na úspěch, kdyby stál 3-4 miliony. Další věc jsou nižší náklady z toho, že je potřeba využít standardizované díly. Tím pádem už máte omezené možnosti v designu, protože využíváte koncernové díly. A tady se nedá moc hýbat. 

Spoustu našich rozhodnutí je ale úplně jiného rázu a vybrat si tu nejbezpečnější možnost je ta nejnudnější možnost jako si můžete vybrat. 

Šťavnaté slajdy není normální název pro tým lidí, kteří školí v korporacích a navrhují slajdy na míru. Už jen psát "slajdy" místo "slidy" může někoho šokovat. Možná méně, když si uvědomíte, že tahle parta cílí na český trh. 

Nazvat program na vykazování služebních nákladů Náklady může jen člověk bez fantazie. Přesto taková věc existuje. Proč? Podle mě je to ze tří důvodů.

Chceme hrát na jisto. Koho by napadlo nazvat konkurenci taxíkům Uber? Uber jako co, jako Über? Kdo vůbec umí na světe německy? Fakt divný název.. a přitom geniální název pro skvělou službu. Přitom by vás určitě napadly jiné, jisté kombinace. Proč? Protože rádi zůstáváme u zavedených jmen. Aby to moc nevyčnívalo. Bojíte se převzít plnou odpovědnost?

Musí se to demokraticky odhlasovat. Čím více lidí bude o názvu/designu rozhodovat, tím hůř. Mělo by to dělat jen pár osvícených lidí, nebo jen jeden člověk, který si ostatní vyslechne. A pak nedemokraticky rozhodne. Čím více lidí, tím více názorů a dojde se k tomu nejnudnějšímu kompromisu. 

Máme strach. Už paní učitelka se divně dívala, když jsme malovali růžový strom, fialovou korunu a obrovské, žluté listy na stromě. "Listy jsou přeci zelené," se brzy dozvíte a postupem času se naučíme sedat si dozadu, míst skloněnou hlavu a hrát najisto, místo toho, abychom zkusili něco originálního. 

Co s tím? Přestaňte se snažit zavděčit každému.