"Ty jsou pro Vás"

Už nevím kdy to bylo, ale kupoval jsem manželce květiny.

Květinářství nedalo centra, pozdě večer. Únava padla na mě i květinářky, nicméně jsem se držel svého zvyku a to dát se s každou obsluhou do řeči.

Dozvíte se tak neskutečně zajímavě věci, poučíte se a dozvíte se hodně o lidech zákaznících, i lidech pracujících ve službách. Možná pak ráno obejmete kávovar v korporátu a poděkujete za tu fajn práci v teple, protože lidé v gastru/kadeřnictví/you-name-it to fakt nemají jednoduché.

Nicméně ptám se květinářky jaké květiny má nejraději. Říká, že všechny.

“Proč?” Divím se tomu, každý má přeci své favority.

“Nikdy jsem od nikoho květiny nedostala,” odpovídá. A já jsem v šoku.

Moje hlava se to snaží nějak probrat. Sakra, jak je možné, že po téhle planetě chodí žena, která za dvacet, pětadvacet let svého života nedostala ani jednu květinu?!

Jsem tak trochu naštvaný na svět, ale nelením a vyjdu ven, kde mají několik tulipánů v akci a poprosím slečnu, že ty si také vezmu.

Když slečna květinářka dováže květinu pro mou ženu a já zaplatím, obejdu stůl a podávám květinářce tulipány.

“Ty jsou pro vás,” říkám. A jsem stejně naměkko, jako slečna květinářka. Je z toho tak rozhozená, že jí vytrysknou slzy, omlouvá se mi a nemůže dojetím mluvit. Oba jsme z toho tak trochu hotoví.

Naměkko jsem i teď když to píšu, i když už je to několik měsíců.

Každý den můžeme někomu skoro zadarma zlepšit den, co uděláte vy?

Můžete někomu koupit kafe, podržet dveře, pochválit obsluhu, poděkovat, pozdravit, pochválit někomu nehty, nový účet, skvělý kabát… svět potřebuje vás, abychom všichni byli více lidmi.

Za monotónní život si můžeme... sami

Nikdo nás nenutil dělat každý den to samé.

Pít to stejné kafe.

Dělat tu stejnou práci.

Číst to samé.

Bavit se se stejnými lidmi.

Chodit stejnými cestami.

Vracet se ve stejný čas.

Odcházet ve stejný čas.

Snídat to samé.

Kouzlo života je v tom, že každý z nás má možnost volby. Co bude dělat, co bude jíst, s kým se bude bavit.

A my musíme jen tohle kouzlo využít.

Je to takhle jednoduchý.

Motto pro rok 2020

Daleko lepší dělat něco každý den, než párkrát týdně. Sport, psaní blog, běhání… cokoliv.

Lepší dělat něco několikrát týdně, než jednou.

Dělat něco méně než jednou týdně nepřinese nikdy pořádné výsledky (psaní, běhání, cvičení…).

—

Co plánujete dělat v roce 2020 každý den?

Co bych rád zažil v roce 2020

Rok 2019 byl krásný. Velký dík patří především lidem okolo mě - mé rodině, přátelům a příbuzným.

Co bych rád zažil v novém roce (na co se těším)?

Cestování. Je to věc, při které mám pocit, že jsem opravdu stoprocentně naživo. Rád bych podnikl zase nějakou menší cestu za hranice (minulý rok Lisabon byl skvělý) a když se zadaří, tak klasicky nějaká ta Asie (Čína, Singapur, Taiwan…).

Čtení knížek. K tomuhle se pomalu zase vracím. Dřív jsem četl jako blázen a doma máme se ženou 3 plné knihovny Billy. Jak přišel syn, není na to tolik času, ale rád bych se tomu zase trochu věnoval.

Jóga. Super věc, při které se dokážu vyklidnit. Minulý rok jsem se jí tolik nevěnoval a těším se, že tenhle rok na ní bude více času.

Blogování. Tohle mi dělá radost už roky a rád bych v něm pokračoval. Mám rozepsanou knížku o prezentacích, mám ale pocit že ta ještě nějakou tu chvíli počká.

Rodina. Tohle mi dělá radost asi úplně největší. Proto bych do ní rád zase investoval spoustu času a energie.

Na co se těšíte vy?

Čemu se věnujete už sedm let?

Sedm let píšu tenhle blog. První příspěvek v roce 2012.

Čemu se věnujete sedm let?

Je dost možné, že pokud budete něco dělat sedm let, tak se v tom zlepšíte. Talent je atraktivní. Myslet si, že se pro danou aktivitu musíte narodit, nebo máte smůlu.

Ale možná daleko lepší je věřit, že většinu věcí se dá v životě naučit. I takové věci, jako je empatie či naslouchání.

Zkuste se něčemu věnovat roky bez přestání a uvidíte, že nepotřebujete talent, abyste v něčem byli dobří.

Potřebujete ale trénovat a věnovat se jedné věci dlouhodobě.

(Své první školení prezentačních dovedností jsem udělal v roce 2012. Možná mám pro prezentace talent. Možná jsem se tak narodil. Nebo jsem se možná prezentacím jen věnoval výrazně víc, než ostatní. Než vy? Čemu se budete věnovat vy?)

Minulost, budoucnost, přítomnost

Minulost je za námi. Zavřená kniha, odvátý písek, minulé vzpomínky. Můžeme si prohlížet staré fotky a vzpomínat, není ale nic, co by ji vrátilo.

Budoucnost je sladká. Sníme, díváme se do ní a toužíme a doufáme v lepší zítřky. Něco z toho se vyplní, něco ne. Jedno je jisté - nevíme co bude.

Přítomnost? Jediné, co za to opravdu stojí. Proč?

Dnes můžete změnit svůj život k lepšímu.

Dnes se můžete naučit pochválit svého partnera či partnerku za maličkost.

Dnes můžete zajít za svými podřízenými a pobavit se s nimi.

Dnes můžete mít úžasnou konverzaci se svým kamarádem.

Dnes můžete sportovat.

Dnes můžete zlepšit své zdraví.

Dnes.

Žijte tak, jako kdyby vaše myšlenky byly uzavřeny v 24 hodinových blocích. Jeden den.

Nic víc nemá smysl.

Mé první čtyři roky s atopickým ekzémem

Upřímně, tenhle příspěvek jsem nechtěl nikdy psát. Snažím se psát neosobně a dávat rady, které mi dávají smysl. Psát o své nemoci mi nedává moc pozitivní smysl.

Na druhou stranu je spoustu lidí, kteří mají podobný problém a těm může takový příspěvek pomoci.

Takže, co mi je?

Čtyři roky mám těžký atopický ekzém. Jde o zánětlivé onemocnění kůže, kdy se vám kůže typicky loupe, červená, škrábete si tohle místo a kožní doktorka vám předepíše kortikoidní mastičku a když máte štěstí, do pár týdnů máte vyřešeno.

Co to pro mě znamená?

Cca na 70 % kůže mám právě atopický ekzém – popraskaná kůže, kůže, která rychle vysychá, celé tělo vás svědí a chtěli byste se pořád škrábat. Ekzém mám typicky většinou na obličeji, krku, pažích, trupu zepředu a nohou. Takže kromě zad skoro celé tělo.

Atopický ekzém je hrozně otravná nemoc, a to především ze dvou důvodů – současná medicína na ní nemá lék. I ty nejlepší biologické léky a krémy pouze tlumí organismus, aby se zánět nevytvářel.

Mám ho bohužel čtyři roky. Myslím, že jsem navštívil tak pět různých nemocnic, viděl asi tak 7 různých kožní lékařů a min. stejný počet jiných specializací. Čtyři roky jsou dost dlouhá doba, abyste si na to zvykli. Říká se, že si člověk zvykne i na koncentrák. Podle mě je to částečně pravda, zvykl jsem si i na ekzém, ale pořád mi krade spoustu energie, radosti a spoustu věcí si musím plánovat tak, abych onemocnění zvládl.

Tím, že atopický ekzém nemá de facto řešení a umíme řešit jen důsledky, je to pastva pro všechny zástupce alternativní medicíny. Homeopatika, bylinky, čínská medicína, masáže, jóga, meditace...Lidé s atopickým ekzémem jsou typicky naprosto zoufalí, a proto se snadno nechají napálit na blbosti, které nefungují. Zoufalý se stébla, se říká. Pro atopiky to platí dvojnásob.

Pak tu máme okolí. Hodně lidí se vám bohužel snažit poradit, protože na ekzém má každý názor (způsobené tím, že je to velmi časté onemocnění a hodně lidí mělo min. někde nějaký flíček).

Dostanete pak "osvědčené rady" tipu – zkusil jsi pít celerovou šťávu? Zkusil jsi jet k moři? Zkusil jsi ráno pít zelený čas? Zkoušel jsi harmonizovat své čakry? Zkoušel jsi tai-chi, tantru, indickou, čínskou a jinou medicínu?

Lidi, prosím, probuďte se. Ve staré Číně byl průměrný věk počítám tak 40 let, vážně se chcete takhle léčit? Vážně si myslíte, že budete pít každý ráno hrnek mrkvové šťávy, budete tak čistit svůj organismus a ekzém půjde "fííí za mamá"?

Říká se, že kůže je takovým zrcadle těla. Že mám jít do své duše, uklidit si tam, dát se psychicky do pohody a ekzém se pak vylepší. Hmm... čím je pak slepé střevo? Střední ucho? Achillova pata. Mluvit v přirovnáních a metaforách je možná intelektuálně povznášející, ale vám jako atopikovi to málokdy něco dá.

Co se mi podařilo za ty čtyři roky? Najít cestu k sobě, radost se z maličkostí a najít dobré doktorovi, kteří mi pomáhají držet ekzém relativně na uzdě.  Vyzkoušel jsem také spoustu slepých cest, které nikam nevedly (bezlepková dieta, omezit maso, nepít kafe, vyřadit kravské mléko a výrobky z něj).

Pokud jste si všimli, že mám rudou kůži, praská mi, loupe se mi kůže a odpadává, tak už víte, čím to je.

Příště se zkusím rozepsat o tom, co mi pomohlo a co nefungovalo.

"To bude dobrý!" "To zvládneš!"

Přemýšleli jste někdy nad tím, že tyhle pozitivní řeči vám říkají ostatní, aby utěšili a ujistili především sami sebe?

Boj, který nemůžete vyhrát

Jsou boje, které nemůžete vyhrát.

Jsou věci, se kterými můžeme něco dělat. Není to ale vše. Jsou boje, které nemůžeme vyhrát. Co dělat v takovém případě?

Snažit se minimalizovat ztráty. Nemůžete ovlivnit politickou situaci v zemi, ale můžete se zařídit.

Soustředit se na všechno to, co můžete ovlivnit. Těžko se zbavíte některých nemocí, ale i tak můžete dobře jíst, hýbat se a hodně spát.

Zvyknout si na to, co ovlivnit nemůžete. Tohle je nejtěžší část. Přiznejte si, že lidi nezměníte a některé okolnosti také ne. Vaše výška je daná, nic s tím neuděláte.

Boj, který nemůžete vyhrát není prohraný boj. Zkuste jednu ze tří možností výše a uvidíte, že vždy je řešení.

Jak jsme potkali se ženou miliardářku

Se ženou jsme o víkendu potkali miliardářku.

Jedna z nejznámějších žen v businessu v Česku. Miliardu na účtu nemá, ale řídí jednu ze zásadních firem v tuzemsku. Potkali jsme jí v obchodu s obuví jak si vedle nás zkoušela boty.

Když jsem byl na střední, nejbohatší člověk, kterého jsme mohl poznat nějak blíž, byl ředitel jednoho velkého podniku. Ráno na snídani se mě ptal, jestli nechceme párky k snídani, že by nám skočil do krámu.

Byl jsem překvapený takovou nabídku a tak mu říkám, že jsem nečekal, že chodí do obchodu pro párky. “A to si myslíš, že tam létám vrtulníkem?” Tuhle odpověď si pamatuji doteď.

Lidé, kteří toho hodně dokázali, jsou v mnoha směrech výjimeční. Asi nikdy nebudeme miliardáři jako oni.

Ale jsou to lidé stejně jako my. A my se můžeme stejně jako oni snažit o úspěch, spokojenost a zdraví.

Protože úsilí a píle je tu pro nás všechny stejně dostupná.

Neřešte co bude nebo co bylo. Dnešek může každý z nás změnit.