Honba za dokonalostí

Dvě chyby, kterých se můžeme dopustit při psaní - napsat hrubku a napsat něco bez hlubší myšlenky.

Roky ve škole nás naučili dávat si pozor na hrubky. Vždycky se najde někdo, kdo vám vytkne hrubku. "Máš chybu v nadpisu!", zní dobře míněná rada na základě podmíněných reflexů, které jsme se vybudovali strhnutím známky za každou hrubku.

Za psaní bez myšlenky se často ale neztrhávalo, což je velká škoda.

Honba za dokonalým textem vám může dopřát psaní bez chyb. Podle mně daleko důležitější než napsat text bez chyb je napsat text s nějakou myšlenkou, která někomu (třeba) změní život. Kvalita je dnes samozřejmostí. Každý z nás očekává, že telefon, myčka a auto bude fungovat přesně tak, jak jsme očekávali. Jsme šokováni, když něco přestane fungovat.

A dokonale napsaný text bez myšlenky nebude nikdy fungovat.

Pozn. Ano, určitě, samozřejmě je dobré si po sobě přečíst to, co píšete. Ale nehoňte se za dokonalostí, jděte spíše za myšlenkou, která bude nutit vaše čtenáře vás číst. 

Kdo kreslí hranice?

Etické kodexy, školní řády, pracovní postupy - víme přesně co dělat nesmíme. Pamatujeme si ale stejně tak dobře vše, co dělat můžeme?

Když půjdete okolo stánku v metru, zkuste se podívat na zem. Uvidíte okolo něj tlusté bílé čáry, pomocí kterých dopravní podnik vyznačuje nájemcům kam může jejich stánek zasahovat. Stánek se nesmí čáry dotýkat a stánkař musí zůstat v jasně vyznačeném obdélníku. 

Ráno přijde a svůj stánek rozloží tak, aby se do stanoveného prostoru přesně vešel. Většinu svého dnes pak tráví v tomto prostoru. Pokud se kšefty daří, pronajme si druhé místo a přechází tak mezi dvěma jasně ohraničenými prostory. 

Někdo hranice stanovuje, někdo se v nich pohybuje.

Seznam toho, co můžete dělat je daleko delší než seznam toho, co dělat nemůžete. Hranice toho co můžete často existují jen ve vaší hlavě a je dobré udělat revizi, jestli nestačí jen překročit čáru neviditelnou, čáru která existuje jen ve vaší hlavě.

Hranice kreslíte vy.

Podnikání a sliby - co dělat, když se nezadaří

Pokud chcete zlepšit vaše podnikání či kariéru, udělejte inspekci slibů - které dáváte a které nedodržujete.

Jaké sliby dáváte vašim zákazníkům formuje to, jak vás vnímají. Proč od vás nakupují, proč jsou vám loajální a proč se k vám vracejí - to vše ovlivňuje to, co jim vědomě či nevědomě slibujete.

Slibujete zákazníků, že je převezete z místa A do místa B, nebo jsou k tomu nějaké další služby? Nabízíte rychlé a levné jídlo, které zákazník bude mít do 5ti minut na stole, nebo slibujete okázalé menu o několika chodech, na kterém si každý zákazník pochutná?

A co se stane, když se vám (občas) nepodaří slib dodržet?

Můžete se omluvit, chybu napravit. To je ta jednoduchá, přímočará cesta. Nebo se můžete omluvit a opravdu udělat něco výjimečného, co zákazníka přesvědčí s vámi zůstat. Pamatuji si, jak jsem jedou ve sportu kupoval tenisky. Mojí velikost zrovna neměli, ale byla shodou okolností v blízkém obchodu.

Prodavač mě na to upozornil a řekl, že tam doběhne (!) a za pět minut je zpátky. S botami opravdu doběhl, do pěti minut byl zpět a já jsem spokojeně nakoupil a rád se vracel. 

Když se vám nepodaří slib naplnit, jděte za hranice "normálních" služeb.

Pojďme se stát světovými - o důležitosti dvou cizích jazyků

Co nám Čechům chybí je znalost alespoň dvou cizích jazyků na skvělé úrovni. Umět jazyky "dobře" a spoléhat jen na to, co je v naší kotlině nám nebude stačit k tomu stát se světovými.

Když jsem byl na střední, myslel jsem si, že mi bude stačit docela dobrá angličtina (přečtu si knížku, rozumím filmu, domluvím se) k tomu, abych fungoval za hranicemi. Po pár návštěvách oblíbených Drážďan a Německa jsem si uvědomil, jak velkou mezeru ve vlastních dovednostech oproti Němcům mám.

Všichni Němci co jsem potkal uměli skvěle anglicky a plynně německy, což znamená, že na rozdíl ode měn se daleko lépe domluví v DACH i jiných státech. 

A bylo mi najednou jasné, že angličtina stačit nebude. Více jak 30% našeho exportu jde do Německa a více jak 80% jde do zemí EU.  Zjistil jsem, že jsme na tom se spolužáky s jazyky dost podobně (čti: "špatně"). Mrská úroveň jazyků na vysoké škole se stala denním chlebem a asi vás nepřekvapuje, že 95% zdrojů k předmětům bylo v češtině. Česky umí stejně lidí jako je počet lidí žijících v New York City plus přilehlém okolí. Čeština nám k opravdové světovosti nepomůže.

Řekl jsem si, že řešení je ale v mých rukách.

Prvním krokem bylo tedy přidat anglické zdroje k českých. A tak jsem hned skvělého Holmana (učebnice ekonomie) doplnil o Gregory Mankiwa a začal kupovat anglické knížky na Amazonu a Bookdepository, plus pořídil jsem předplatné u Audible, abych tak mohl poslouchat angličtinu do sluchátek kdykoliv na cestě. To mi pomohlo získat informace ze zahraničí a zlepšit si alespoň pasivně angličtinu, kterou jsem pak dostat alespoň na úroveň C1.

Němčinu jsem oprášil a začal jí ladit na Duolingo, díky čemuž jsem se dostal na úroveň, že si v Německu už německy objednám jídlo a pití v restauraci, domluvím se v obchodech a vyřídím vše na hotelu. Nicméně to nestačí zůstat na A2.

Nejlepším způsobem jak se naučit jazyk je podle mě (a) obklopit se jazykem co se učíte (seriály, knížky, audioknížky, filmy v originále) a (b) najít si doučování alespoň 2x týden 1:1. Pro anglické učitele (alespoň v Praze) doporučuji Teacher Creature, němčinářů je v Praze velmi málo, takže budete muset googlit. Učitel by vás měl podporovat a maximálně vás nutit používat cizí jazyk. Tj. žádná čeština, příp. žádná angličtina (v případě učení se druhého jazyka).

Školy by podle mě měly zařadit hodiny čistě v angličtině už od střední školy a používat učebnice v angličtině. Jen tak nás to donutí mluvit a používat cizí jazyk. Byl jsem šokovaný, když jsem zjistil že na Filipínách se na univerzitách vyučuje v angličtině a tak lidé, o kterých jsem si myslel že lezou po stromech, byli na tom s angličtinou daleko lépe než já. 

Přidáte se ke mě a výzvě na tento rok vypilovat dva světové jazyky na opravdu dobrou úroveň?

Je potřeba naučit se řídit energii, ne čas

Právě čtu skvělou knížku The Power of Full Engagement od Tony Schwartze a Jim Loehra. Tady jsou některé moje poznámky ke knize a zkušenosti z některých tipů, které jsem rovnou implementoval.

Autoři se věnují top manažerům, sportovcům a koučují je k lepším výsledkům. Co se mi líbí na jich práci je, že musí mít výsledky. Sportovce i manažery zajímají hmatatelné, prokazatelné výsledky a proto jsou jejich tipy velmi pragmatické. 

Hlavní myšlenou jejich knihy je, že naším nejcennějším zdrojem je energie, ne čas. Můžete mít čas dokonale naplánovaný, ale pokud nemáte energii, stejně fungujete velmi neefektivně.

Hlavní myšlenky, co jsem si odnesl a hned použil:

1. Dělejte si krátké přestávky po 90 až 120 minutách práce. Podobný tip najdete i v knížce Konec prokrastinace. Osvědčilo mi se projít, vyjít pár pater schodů a dát si ovoce. Energie je objektivně daleko lepší v průběhu celého dne.
2. Plánujte volnočasové aktivity a braňte svůj volný čas/side projekty. Další skvělý tip. Nikdy jsem nechápal, jak je možné že moji kolegové stíhají běhat triatlony, věnovat se volnočasovým aktivitám a plavat v 6 ráno. Jednoduché - všechny tyhle aktivity skvěle dobíjí. Je dobré řadit v průběhu týdne různé rychlosti. Začal jsem tedy běhat (někdy sám, někdy s kamarádem) a pravidelně psát blog. Energie je výrazně vyšší než když jsem se nehýbal. 
3. Energie přichází primární z dýchání, jídla a spánku. Snažím se jídlo nepodceňovat, vyhýbat se sladkému a nezdravým věcem. Základ je snídaně, kterou se snažím vždy dát. Doporučuji. Stejně jako v průběhu dne mít 6 menších jídel - udržíte pozornost.
4. Šlofík funguje. Pokud to jde a můžu, dám si šlofíka v průběhu dne, nebo jen zvolním po oběde a jdu se trochu projít. Získáte tak zase energii. Pracujte v krátkých spintech (90-120 minut) a nezapomínat na přestávky.

Zkuste některé z tipů a věřím, že získáte více energie do svého dne. Můžete se i podívat na video Tony Schartze The Myths of the Overworked Creative.

Deset minut vás dělí od mistrovství

Nejlepší způsob jak se stát v něčem zatraceně dobrým je každý den zhodnotit co se vám ten den povedlo, co ne a jak se z toho můžete poučit.

Občas ve shonu dne nemáme čas zastavit se a zamyslet se nad tím, jak vlastně naši práci děláme. Dokončujeme zakázky zákazníkům, poskytujeme služby, pracujeme na tom, aby byly projekty hotové. Ve fázi "makání" není dobré moc reflektovat - je lepší makat a rychle, práce pak lépe utíká a člověk snadněji bojuje s rezistencí. 

Pokud se chcete stát v něčem opravdu dobrým, věnujte každý večer deset minut přemýšlením nad tím, co se vám ten den podařilo, co ne a jak to můžete zlepšit. Když tomu dáte každý den, za pár týdnů, měsíců bude o mnoho chytřejší.

Act, then reflect.

Pro koho to má cenu

Pokud se zítra na někoho usmějete v metru, může ho to potěšit. Těžko to ale něco na světě doopravdy změní.

Můžete být zítra extra zákaznicky orientovaní a vyřídit objednávku i po vaší pracovní době. Pro toho zákazníka to možná něco znamená, pro svět ale nic.

Když zítra podržíte kolegyni dveře, nejspíše jí to trochu zahřeje u srdce a usměje se na vás. Můžete pozvat kolegu na oběd, udělat pro někoho malé překvapení, dát někomu dárek, popřát někomu hezký den.

Všechny tyhle drobnosti mají velkou cenu pro druhé lidi. Pokud se soustředíte na každého člověk jednotlivě, má to cenu. Pro každého člověka, kterého potkáte. 

Co je ta těžká část

Práce má často dvě části - těžkou a lehkou. Těžká část je to, u čeho musíte přemýšlet, do čeho se vám možná tak nechce. A je to přesně ta část, která vás může odlišit od všech ostatních.

Skládat láhve s pivem do regálu umí každý brigádník v supermarketu. Usmát se na vás, poradit vám a popřát vám hezký den umí jen málokterý. 

Vracet oblečení na ramínko a skládat džíny do komínku umí každá prodavačka. Pomoci vám vybrat zajímavou kombinaci, upřímně (!) vám říct, co vám sluší a co ne a vědět vaší velikost pohledem za dvě vteřiny, to umí cenná prodavačka.

Procházet powerpointovou prezentaci a odříkat si svých 90 minut umí prakticky každý učitel. Nadchnout žáky pro látku, pouštět se do diskuze s posluchači a motivovat je, věřit jim a fandit jim - to umí jen výjimečný učitel.

Výjimečnost vede k cennosti. Servis jako v první třídě můžeme mít a chceme i ve druhé třídě. Výjimečný servis, služba, nestojí nic kromě rozhodnutí, vašeho interního rozhodnutí že (a) najdete, co je ve vaší práci to těžké a co vás může odlišit a že se za (b) rozhodnete to dělat.

Rozhodněte se teď. 

Co říkáme, co děláme

"Mluvme činy." - Tomáš Baťa

Často v našem životě existuje oblast, o které mluvíme. Oblast, kterou bychom chtěli změnit - naučit se nový jazyk, zhubnout tlustá stehna, posílit hubené ruce a povadlé břicho. Často o tom ale mluvíme a málo na tom makáme.

Snad všem svým kamarádům jsem říkal o tom, jak se učím němčinu. Byla to pravda cca před půl rokem kdy jsem se opravdu učil, ale od té doby jsem na ní nešáhnul. Podobně to mám se zdravou stravou - mluvím o tom už dlouho, ale změn se moc neudálo (žádné). 

Co je pro vás opravdu důležité a kolik času tomu denně věnujete? To je důležitá otázka, kterou bychom si měli klást každý den.

Kolik jste dnes věnovali vašim prioritám? Mluvme činy.

Budeš mi chybět Vlasto

Svět e-commerce přišel o skvělého člověka - Vlastimila Vávrů, který patřil mezi nejlepší eshopisty v Čechách, který přicházel s inovativními produkty a byl ochotný sdílet svoje know-how s ostatními.

Vlasta byl můj kamarád. Scházeli jsme se na obědě v jeho oblíbené restauraci a každé setkání s ním bylo inspirativní. Byl skvělým příkladem toho, že jak říkal Baťa - "Co chceš, můžeš." Při studiu spalovacích motorů na ČVUT se sám naučil programovat a postupně se stával lepším a lepším. Pak přišel eshop, přišlo zasílání do dalších zemí, investice do Tapomatu a přednášky na různých konferencích a akcích. Vlasta uměl vyhrnout rukávy a pustit se do práce jako nikdo jiný.

Budeš mi chybět Vlasto.